Přijďte s kuželem!

Kamila Skopová, Vysočina

Víte, co to znamená, když vás pozvou na Vysočině na návštěvu těmito slovy? „Prostě máte dorazit na pokec," vysvětluje výtvarnice, etnografka a autorka historických kuchařek Kamila Skopová. „Dříve se lidé na vsích scházeli večer na přástkách a také si nosívali s sebou kuželíky či kužele se lnem uchystaným k předení. Posezení ovšem nebyla spojená pouze se zpracováním lnu, spřádaly se tu i všemožné řeči...

Také vám připadá, že na televizi se nedá v poslední době koukat, a tak není za dlouhých zimních večerů „do čeho pořádně píchnout"? Potom se domluvte s přáteli a sejděte se společně někde na chalupě na přástkách. Samotné spřádání lnu dnes už nepřipadá v úvahu, možná si ale společně něco uvaříte, třeba se pustíte i do pečení a zdobení perníku, a samozřejmě „zdrbnete" všechny a vše ve svém blízkém i vzdáleném okolí. Vlastně je to příjemná společenská událost, kterou pořádá pro své blízké několikrát v roce i Kamila Skopová. Přástky se samozřejmě odbývají v její chalupě, kde celoročně přebývá, byť je celá až na malou pracovnu v podkroví zařízená v původním vesnickém stylu. Dokonce ani splachovací záchod tu není, jen klasická kadibudka. Přitom majitelka je rozená Pražačka a bližší vazby měla odedávna spíše na Domažlicko než směrem k Českomoravské vrchovině.

Vystudovala propagační grafiku, pracovala v pražských obchodních domech, ale vždy toužila po venkově. Jejím koníčkem je totiž odedávna i národopis; nyní ve speciálních kursech přednáší obor „lidový oděv“. „Když se v roce 1968 objevila v Praze první realitní kancelář, zadala jsem tam své požadavky, a vzápětí se v nabídce jedna pěkná chalupa objevila. Jenže mé přání někam založili a málem na mě zapomněli,“ vzpomíná Kamila. Přesto se jí podařilo nemovitost získat a její další pracovní kroky směřovaly k tomu, aby k ní měla co možná nejblíž. Několik roků pracovala v chrudimském kulturním centru a dnes si už užívá zaslouženého odpočinku. Samozřejmě ve své chalupě. K tomu stále kreslí, maluje a píše, pořádá přástky a občas peče perníčky. A ne jen tak ledajaké. Ozdobené jsou totiž nevšedním způsobem. „Těsto na ně jsem si v podstatě musela vymyslet,“ upozorňuje. „Ale vlastně je to stále stejný základ. A mandle potom peču i s těstem, takže jsou pěkně vypražené a tmavé, nebo je na perníčky lepím po vychladnutí bílkovou polevou. Ty zůstanou zase krásně smetanově bílé.“ Podobně jako s těstem, experimentovala Kamila u perníku i s povrchovými úpravami. „Zkoušela jsem například potírání horkých kousků ve vodě rozpuštěným třešňovým klihem, jak se to dělalo už kdysi, ale mnohem víc se osvědčil dextrin. Nakonec však pokaždé skončím u té nejjednodušší metody a perníky potřu před pečením žloutkem rozšlehaným v trošce rumu.“